Koloběhy života aneb doc. MU Dr. Dušan Mrkos, CSc., devadesátníkem


Autoři: P. Svačina
Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2009; 55(Suppl 1)(Supplementum 1): 6-8

Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít tu čest napsat la udati o k narozeninám doc. MU Dr. Dušana Mrkose, CSc. Dovolím si být jen trochu více osobní, protože mě potkalo to ště­s tí, že jsem s doc. Mrkosem delší čas velmi úzce spolupracoval.

Dušan Mrkos se narodil 17. 5. 1919 a vyrůstal v Brně na Kolišti, ve škole, která stávala na místě dnešní Janáčkovy opery. To je jistě skoro symbolické, protože po mnoha letech zakončil své medicínské působení v nemocnici –  kde jinde –  na Kolišti v Brně. Jeho otec byl školním okresním inspektorem a obě své děti, syna Dušana a mladší dceru, od počátku vedl k systematickému vzdělávání.

jp_34353_f_1
jp_34353_f_1

Středoškolská léta Dušan Mrkos prožil na III. re álném gymnázi u na Ko unicově ulici, kde osudného roku 1938 odmaturoval. Co bude dál dělat? Měl však velký zájem o přírodní vědy, který ještě umocnil během gymnazi álních studi í Mrkosův bratranec, zanícený přírodovědec, shodo u okolností byl také jeho učitelem. A tak volba medicíny byla celkem logickým vyústěním všech úvah, usnadnil ji navíc i fakt, že jako lékař může být svými znalostmi prakticky užitečný i sobě a své rodině.

Mrkosova medicínská studi a brzy přerušilo okupační rozhodnutí o zrušení českých vysokých škol, a tak tehdejší medik Dušan Mrkos vystřídal během války několik nejrůznějších povolání –  nejprve slo užil jako sanitář u Červeného kříže, pak pracoval u svého otce v pedagogické knihovně a nakonec zakotvil v Hasičské pojišťovně, kde působil jako akvizitér –  pojišťoval domácnosti, domácí zvířata včetně psů.

Dušan Mrkos ukončil studi a medicíny v roce 1947. Již během studi í fiškusoval na interním oddělení Zemské nemocnice u sv. Anny u doc. Jana Horáka (pozdější II. interní klinika), kde jeho pozornost upo utaly rozbory krve. Další pozoruhodná shoda –  po doc. Horákovi později doc. Mrkos přebíral interní oddělení nemocnice na Kolišti a taky funkci šéfredaktora časopisu Vnitřní lékařství! Po konkurzním řízení jako sekundář v roce 1949 se dostal na I. interní kliniku k prof. Miloši Štejfovi a tehdy se o hematologii zajímal již systematicky. Od roku 1954 až do roku 1968 se věnoval jako asistent kromě medicínské praxe výuce a výchově mediků. Mezi svými spolupracovníky byl vždy (a stále je) znám svým optimismem, smyslem pro humor, ale také pro odpovědno u poctivo u práci. Tyto sympatické vlastnosti mu zajistily i oblibu mezi studenty a doc. Mrkos se nikdy netajil svým kolegi álním vztahem ke studentům, kterým rád přednášel už tehdy, byl‑li prof. Štejfa zaneprázdněn. Vždycky studenty upozorňoval na stážích na vše, co bylo z medicínského hlediska zvláštní a zajímavé, analyzoval s nimi klinicky netypické případy, po celý život studentům rád předával své bohaté lidské i lékařské zkušenosti, proto trávil se studenty i volný čas, studenti ho rádi zvali mezi sebe.

Po ukončení vědecké přípravy (Útlum dřeňové krvetvorby) a habilitaci (Syndrom idi opatické myelofibrózy) v roce 1968 ho poslal prof. Štejfa už jako zkušeného internistu do Městské nemocnice na Koliště na místo primáře (po doc. Horákovi).

Na roky práce prožité v dobrém dělném a přátelském kolektivu, zvláště na spolupráci se svým celoživotním přítelem prof. MU Dr. Karlem Svobodo u, dodnes velmi rád a často vzpomíná. Příjemné přátelské prostředí „Štejfovy“ kliniky mu umožnilo nejen dobře re alizovat fakultní výzkumy, ale i účinně spolupracovat s kolektivem pražských lékařů, zvláště s prof. Libánským, s nímž měl možnost si klinicky ověřovat dřeňové útlumy po lécích na více pracovištích.

Do této doby již vstupuji se svými konkrétními vzpomínkami. První mé setkání s dnešním jubilantem se váže k mým studi ím na Lékařské fakultě tehdejší Univerzity J. E. Purkyně, nynější Masarykovy univerzity, v roce asi 1966. To jsem jako mladý student medicíny nastupoval poprvé k paci entovi na stáže z interní propede utiky. Naším učitelem –  asistentem –  byl doc. Mrkos. I. interní klinika sídlila jako dnes v pavilonku ve dvoře are álu Fakultní nemocnice u sv. Anny a doc. Mrkos (ještě asi s as. Kratochvílem) sdílel maličko u pracovnu pod schodištěm posluchárny. Tato pracovna mi utkvěla v paměti, protože kromě doc. Mrkose zde byly jen papíry a mikroskop. Doc. Mrkos byl vynikající učitel. Ráno mu sice vždycky chvíli trvalo, než si zvykl, že jsme opět na stážích, ale pak jsme si jej nemohli vynachválit. To, co jsem se já sám na učil z propede utiky, je veliká zásluha doc. Mrkose, on nás zasvětil do „umění vyšetřovat“ a pak jsem z jeho výchovy těžil celý dlo uhý medicínský život. Dobře si pamatuji na dny z počátku roku 1968, kdy v rámci počínajícího „pražského jara“ byl doc. Mrkos jedním z prvních, kteří se podíleli na odstraňování portrétu bývalého prezidenta A. Novotného z posluchárny I. interní kliniky.

Část svého času a hodně energi e věnoval doc. Mrkos již od roku 1954 Spolku českých lékařů v Brně jako jeho sekretář a od roku 1974, když odešel doc. Horáček, jako jeho místopředseda. Mimo jiné to také znamenalo spolupořádat pracovní večery, na nichž se přednášelo a diskutovalo o nejnovějších poznatcích ze všech medicinálních oborů. Rovněž organizoval řadu lékařských sjezdů (i s mezinárodní účastí), z nichž sám za nejdůležitější považuje Sjezd Spolků českých a slovenských lékařů. V roce 1979 pořádal Spolek českých lékařů v Brně celostátní Sjezd spolků České (tehdejší Československé) lékařské společnosti J. E. Purkyně. Předsedo u Spolku při výběru organizátorů Sjezdu byl tehdy prof. František Hendrich, přednosta II. interní kliniky a můj tehdejší „šéf“. Během doby organizace Sjezdu byly volby do vedení brněnského Spolku a předsedo u se stal prof. MU Dr. Ivo Macík. Já jsem ve výboru Spolku tehdy dělal vědeckého sekretáře a ve výboru Spolku jako místopředseda byl doc. Mrkos. Sjezd, který se tehdy po 2 dny konal v brněnském Janáčkově divadle, jehož se účastnilo přes 1 200 lékařů, skončil velkým úspěchem. Tehdy mě doc. Mrkos oslovil, zda nechci přejít k němu na Interní oddělení Městské nemocnice v Brně na uvolněné místo zástupce primáře. Bylo to pro mě samozřejmě velké vyznamenání a navíc prof. Hendrich, se kterým jsem se byl samozřejmě o výzvě doc. Mrkose poradit, mi toto místo velmi doporučoval. Tak jsem se od ledna roku 1980 stal blízkým spolupracovníkem dnešního oslavence. Musím zde s ohledem na další vývoj ještě připomeno ut jeden výrok prof. Hendricha, který vyslovil, když jsme se jedno u potkali u doc. Mrkose před jednáním redakční rady časopisu Vnitřní lékařství. Prof. Hendrich tehdy prohlásil, že je dobře, že jsem v nemocnici na Kolišti, protože do redakce časopisu Vnitřní lékařství chodí nejrůznější zahraniční peri odika a já jistě převezmu postupně i funkci vedo ucího redaktora a on si bude chodit za mno u pro jednotlivé výtisky. Bohužel, toho se již prof. Hen­drich nedočkal.

Léta, kdy jsem dělal zástupce doc. Mrkosovi, byla velmi příjemná. Doc. Mrkos vedl interní oddělení s přehledem, ale ještě do tohoto vedení vnášel i klinické prvky, které si odnesl z I. interní kliniky, na oddělení probíhaly stáže mediků, bylo zde několik školských pracovníků včetně např. prof. Karla Svobody a as. Antonína Mojžíše. Doc. Mrkos prosazoval koncepci oboru vnitřní lékařství v té podobě, jak ji tehdy prosazoval krajský a posléze i hlavní internista prof. Klabusay. Na svém oddělení měl vzorně fungující kardi ologicko u JIP a do organizační struktury interního oddělení na Kolišti se postupně podařilo zařadit ambulanci hematologicko u, di abetologicko u, gastroenterologicko u, úzce se spolupracovalo se samostatným ambulantním oddělením endokrinologickým, revmatologickým a alergologickým, která byla zřízena na poliklinice na Zahradníkově ul. Po odchodu doc. Mrkose do důchodu jsem na základě konkurzního řízení převzal interní oddělení od ledna roku 1985. Doc. Mrkos pak docházel na interní oddělení, stále s ním „žil“ a do knihovny interního oddělení stále svolával zasedání redakční rady časopisu Vnitřní lékařství. Tehdy jsem měl možnost se seznámit s významnými představiteli české a slovenské interny, kteří rádi jezdili na zasedání redakční rady, a to i z dalekých Košic prof. Takáč.

Kromě funkcí ve Spolku českých lékařů byl doc. Mrkos členem výboru české a slovenské hematologické společnosti, pracoval i v Československé internistické společnosti. Uznáním mu byla Stříbrná medaile LF MU v Brně a Zlatá medaile Komenského univerzity v Bratislavě. So učasně byl rovněž sekretářem Lékařských listů, a to již od konce války (vedle takových osobností, jako byli např. profesoři Podlaha, Popek, Trýb, Štejfa aj.). Když byla v roce 1949 založena Československá lékařská společnost J. E. Purkyně a došlo ke sjednocení lékařských časopisů, ujal se redakce doc. MU Dr. Jan Horák, po němž v roce 1974 převzal redakční vedení doc. Mrkos (a to se již časopis několik let jmenoval Vnitřní lékařství).

Po roce 1989 byla činnost a práce redakční rady časopisu Vnitřní lékařství velmi složitá. Postupně doc. Mrkos odešel i z budovy na Kolišti a vlastně celo u svo u redakční práci vykonával ve svém bytě. Je ale jen a jen jeho zásluho u, že časopis Vnitřní lékařství přečkal ony těžké roky, kdy se do popředí dostaly otázky ekonomické a kdy přestával vycházet jeden odborný časopis za druhým. Toho si samozřejmě byl postupně vědom i výbor České internistické společnosti, že to byly jen dvě věci, které udržely časopis Vnitřní lékařství „nad vodo u“: jednak –  a to zdůraznil i tehdejší předseda České internistické společnosti, prof. Horký, v roce 1999 na slavnostním zasedání Spolku českých lékařů v Brně u příležitosti 80. narozenin doc. Mrkose –  mravenčí usilovná práce doc. Mrkose a jeho stoprocentní nasazení ve prospěch Vnitřního lékařství, jednak pak prestiž tohoto peri odika, které se –  na rozdíl od jiných odborných peri odik –  nepotýkalo s nedostatkem prací k publikaci. Tehdy jsem postupně přebíral já sám po doc. Mrkosovi funkci vedo ucího redaktora časopisu Vnitřní lékařství. Doc. Mrkos byl jmenován emeritním editorem tohoto časopisu.

A koloběhy života se znovu roztáčejí. Vnitřní lékařství mělo za svých 55 let existence jen 3 šéfredaktory a ti vždycky měli vazbu na Interní oddělení nemocnice na Kolišti. Doc. Mrkos stále sleduje dění kolem časopisu Vnitřní lékařství, a pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, účastní se i jednání redakční rady v Brně.

Doc. Mrkose bohužel poměrně brzy zaskočila nečekaně gonartróza, jíž musel obětovat svo u to uhu cestovat po cizích zemích, to ulky přírodo u, ktero u má velmi rád, ale především aktivní lékařsko u práci. Sám ale říká, že dnes, v tomto svém kmetském věku, by ji stejně nemohl vykonávat. Navzdory svým potížím velmi rád tráví víkendy ve Volfířově na Dačicku –  s rodino u, přáteli –  v dobré zábavě i při vzpomínání.

Vždycky se v rekapitulacích a vzpomínkách vrací ke svým studi ím. Říká, že měl to ště­s tí, že měl na fakultě velmi dobré učitele, vzpomíná na ně často, rád, s vděčností a úcto u –  např. na profesory Podlahu, Štejfu, Popka, Vanýska. Myslí si, že byl pro své povolání lékaře dobře připravován, lékařem byl velmi rád, ale i učitelem, organizátorem, redaktorem, ale také optimistickým –  a vždy i veselým –  přítelem svým kolegům a blízkým.

Lidský život, zvláště ten dlo uhý, je plný změn, zádrhelů, kolizí, je závislý nejen na našich schopnostech, předpokladech, připravenosti, ale i na politických podmínkách, které byly v tomto století proměnlivé a ne právě jednoduché. Z tohoto hlediska byl doc. Mrkos velmi rád, že prožil 90. léta minulého století. Nikdy nebyl v žádné politické straně, což mělo pochopitelně vliv i na jeho kari érní postup, ale nikoliv na jeho odborno u úroveň, takže se zdálo, že mu to vlastně ani moc nevadilo. Dělal svo u práci vždycky velmi rád a každo u s plným nasazením. Věřil a věří v soci ální, ale i v národnostní spravedlnost –  to téměř považuje za své životní krédo.

Milý pane docente, těší nás, že se dožíváte svých devadesátin v duševní pohodě, plný energi e a v optimistické náladě a ve „fyzičce“, ktero u by Vám mohli i mnohem mladší ještě závidět, „až na ta kolena“, což patří vlastně k Vašemu dnešnímu jedinému stesku. Přejeme Vám všichni, se kterými jste spolupracoval a které jste vychoval, do desáté desítky zdraví, optimizmus a ne utuchající elán. A já za sebe mohu slíbit, že Vámi rozvíjené a zachovalé a jako osudem Vám přiřčené Vnitřní lékařství budu stejně usilovně rozvíjet i nadále.

prim. MUDr. Petr Svačina
vedoucí redaktor časopisu Vnitřní lékařství
e-mail: petr.svacina@fnusa.cz; psvacina@vez.brn.justice.cz

Doručeno do redakce: 6. 4. 2009


Zdroje

1. Linhartová V. Doc. MU Dr. Dušan Mrkos, CSc., osmdesátníkem. Univerzitní noviny MU Brno 1999; 9: 14– 16.

Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařství

Článek vyšel v časopise

Vnitřní lékařství

Číslo Supplementum 1

2009 Číslo Supplementum 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se