Zánětlivá re akce a její význam v průběhu nádorového procesu


Inflammatory reaction and its importance in the course of tumour process

This article gives basic informati on abo ut the formati on and the co urse of the inflammatory re acti on, which is the important adaptati on mechanism of the organism on the vari o us external and internal injurants. The main attenti on is fixated on the role of the immune system in the co urse of the inflammatory re acti on. It de als with the presence and the sense of the inflammatory re acti on in the tumo ur environment in more detail. It gives the short informati on abo ut the mechanisms of the antitumo ur defence. The influence of the inflammatory re acti on on the genesis, the co urse and the progressi on of the tumo ur dise ase is discussed in the third chapter.

Key words:
inflammatory re acti on –  immune system –  antitumo ur imunity –  tumo ur microenvironment –  cytokines –  chemokines


Autoři: D. Hlávková 1;  O. Kopecký 2,3;  Š. Lukešová 2,3
Působiště autorů: Ústav klinické imunologi e a alergologi e Lékařské fakulty UK a FN Hradec Králové, přednosta prof. RNDr. Jan Krejsek, CSc. 1;  Oddělení klinické imunologi e a alergologi e Oblastní nemocnice Náchod, a. s., přednosta doc. MUDr. Otakar Kopecký, CSc. 2;  II. interní klinika Lékařské fakulty UK a FN Hradec Králové, přednosta prof. MUDr. Jaroslav Malý, CSc. 3
Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2008; 54(9): 821-826
Kategorie: Přehledný referát

Souhrn

Předkládaný článek podává základní charakteristiky vzniku a průběhu zánětlivé re akce, která je významným adaptačním mechanizmem organizmu na působení různých škodlivin vnějšího i vnitřního prostředí. Hlavní pozornost je zaměřena na úlohu imunitního sy-stému v průběhu zánětlivé re akce. Podrobně se zabývá přítomností a významem zánětlivé re akce v nádorovém prostředí. Podává stručno u informaci o imunitních mechanizmech protinádorové obrany. Charakterizuje podíl zánětlivé re akce na vzniku, rozvoji a progresi nádorového onemocnění.

Klíčová slova:
zánětlivá re akce –  imunitní systém –  protinádorová imunita –  nádorové mikroprostředí –  cytokiny –  chemokiny

Úvod

Zánětlivý proces je obranno u re akcí organizmu na působení škodlivých podnětů z vnějšího i vnitřního prostředí. Na jeho vzniku a rozvoji se podílí řada tělních so ustav s ústředním postavením imunitního systému. Zánětlivá re akce je charakterizována postupným zapojováním jednotlivých buněčných typů a její průběh lze rozdělit do 3 fází –  inici ační, vrcholné a reparační. Cílem zánětlivé re akce je vylo učení škodlivin a reparace poškozené tkáně. Průběh zánětlivé re akce však nemusí být čistě ochranný. V případě její abnormální regulace může být příčino u řady závažných stavů včetně nádorového bujení. Přítomnost zánětlivé re akce v nádorové tkáni je častým nálezem. Buňky zánětlivého infiltrátu nádoru moho u pod vlivem nádorového mikroprostředí ztrácet svo u původní ochranno u protinádorovo u funkci, a naopak produkcí řady bi ologicky aktivních látek (cytokinů, chemokinů, růstových faktorů) moho u podporovat růst a šíření nádoru.

Charakteristika zánětlivé re akce

Zánět je komplexní adaptační re akce organizmu vyvolaná působením poškozujících faktorů vnějšího či vnitřního prostředí a směřuje k udržení homeostázy a vylo učení vyvolávající noxy. Na rozvoji zánětlivé re akce se rozhodující měro u podílí imunitní systém, ale i systémy jiné, jako ko agulační a fibrinolytický, ne uroendokrinní a další. Zánětlivá re akce je charakterizovaná četnými adaptačními změnami organizmu. Přechod od re akcí anabolických ke katabolickým má za cíl zisk energi e a elementárních stavebních kamenů pro syntézu buněčných i nebuněčných složek účastnících se zánětlivé re akce. Změna spektra produkovaných bílkovin se odráží v elektroforetickém záznamu. Syntéza některých bílkovin narůstá, jiných klesá. K tzv. pozitivním re aktantům akutní fáze, jejichž produkce v průběhu zánětu vzrůstá, patří: C- re aktivní protein, sérový amylo id A, α1- antitrypsin, α2- makroglobulin, fibrinogen, cerulo-plazmin, haptoglobin, C3 složka kom-plementu, gamaglobuliny. Naopak tzv. negativní re aktanty akutní fáze, jejichž tvorba klesá, jso u: albumin, pre albumin, transferin. Výsledně zaznamenáváme zvýšení frakce α1‑ globulinů, podmíněné zejména nárůstem α1‑ antitrypsinu, a zvýšení frakce α2‑ globulinů způsobené vzrůstem hladiny haptoglobinu a ceruloplazminu [1]. Zánětlivá re akce je obvykle spojena s nárůstem absolutního počtu le ukocytů periferní krve, diferenci ální krevní obraz je charakterizován granulocytózou se zvýšeným zastoupením nezralých forem. Relativní i absolutní lymfocytóza bývá spjata s virovo u infekcí, dále do obrazu zánětlivé re akce zapadají trombocytóza, ale i trombocytopeni e a anémi e. Významný vliv na průběh zánětlivé re akce má rovněž ne uroendokrinní systém aktivací osy hypotalamus- hypofýza- nadledviny se zvýšeno u produkcí kortiko idů a katecholaminů [2]. Ke klinickým projevům zánětlivé re akce patří zvýšená tělesná teplota, celková únava, nevůle, spavost.

Ústřední postavení v průběhu zánětlivé re akce za ujímá imunitní systém. Nutno říci, že jeho působení není výlučně pozitivní, ale bývá vždy spojeno s jisto u míro u poškození vlastních struktur. Imunitní systém v sobě může nést mimořádně poškozující potenci ál v případě jeho abnormálních regulací, které se uplatňují v řadě imunopatologických stavů. Kromě všech buněčných a humorálních komponent imunitního systému se zánětlivé re akce bezprostředně účastní i další buněčné typy, jako je endoteli e, fibroblasty, keratinocyty, buňky hladké svaloviny, trombocyty, epitele a další [2]. Významno u roli sehrává rovněž mezibuněčný prostor a jeho struktury. Tento prostor je místem, kde zánětlivá re akce probíhá a kam musí buňky imunitního systému vycestovat z cévního řečiště. Prostup přes cévní endotel je vícestupňový proces. Na počátku dochází ke zpomalení pohybu le ukocytů tzv. rollingem, což je otáčivý pohyb le ukocytů po endoteli ích, zprostředkovaný zejména adhezní interakcí typu selektin –  cukerný zbytek. Ve druhé fázi je le ukocyt pevně připo után k endotelu, a to interakcí mezi integrinovými a imunoglobulinovými adhezními molekulami. Poté následuje prostup le ukocytu přes cévní endotel [3].

Průběh zánětlivé re akce je charakterizován postupným zapojováním jednotlivých buněčných typů a můžeme ho rozčlenit do 3 fází –  inici ační, vrcholná a reparační.

Inici ační fáze nastupuje bezprostředně po působení škodlivého podnětu. Probíhá řádově v hodinách s do-minující přirozeno u imunito u. Je rov-něž spojena s aktivací ko agulačního a fibrinolytického systému, při níž se uvolňuje velké množství bi ologicky aktivních látek (cytokinů, růstových faktorů, chemokinů). S odstupem 24 hod od vzniku poškození představují 50 % všech buněčných elementů ne utrofilní granulocyty, které se do místa poškození dostávají vlivem chemo atraktantů –  trombin, fibrin a fibrin- degradační produkty, štěpné produkty komplementu, le ukotri eny, chemo atraktanty exogenního původu (např. N- formyloligopeptidy bakteri í), PDGF β, NAP2, GRO α, ENA- 78, IL‑8 [4]. Na počátku jso u hlavním zdrojem chemokinů aktivované trombocyty, později další buněčné typy. Přibližně za dalších 24 hod začne počet ne utrofilů klesat a následuje zvýšená migrace buněk monocytomakrofágové lini e. K hlavním chemokinům této buněčné populace patří RANTES, MIP- 1α, MIP- 1β, MCP- 1, MCP- 3. Chemotaxe je rovněž podmíněna změnami adhezních vlastností migrujících buněk a endoteli í vlivem řady cytokinů. Po aktivaci jso u makrofágy hlavním zdrojem růstových faktorů a cytokinů (TGF β, PDGF, bFGF, TGF α, IGF I, IGF II, TNF α, IL‑1) [3]. Buněčné komponenty přirozené imunity jso u představovány zmíněnými fagocytárními elementy (granulocyty a makrofágy), dále dendritickými buňkami [5], mastocyty (jako významný zdroj prozánětlivých cytokinů, histaminu, proteináz, lipidových medi átorů zánětu) [3] a přirozeně cytotoxickými NK a NKT buňkami [6]. Nejvýznamnější humorální komponento u přirozené imunity je komplementový systém [2]. Humorální a buněčné složky přirozené imunity jso u schopny v místě zánětlivé re akce okamžitě identifikovat nebezpečné podněty exogenního i endogenního původu prostřednictvím solubilních či membránově vázaných receptorů [2]. Výsledkem inici ační fáze zánětlivé re akce je výrazná amplifikace imunitní odpovědi a zesílený přepis genů kódujících prozánětlivé cytokiny (zejména IL‑1, IL‑6, TNF α), chemokiny a bílkoviny regulující buněčný cyklus.

Vrcholná fáze zánětlivé re akce probíhá řádově dny a dominuje při ní specifická imunita. K rozvoji specifické imunity dochází v sekundárních lymfatických orgánech, kam migrují buňky přirozené imunity (hlavně dendritické buňky a makrofágy) s navázaným antigenem, který prezentují T- lymfocytům za účasti molekul HLA I. a II. třídy [7]. Tato re akce je podmíněna řado u adhezních, akcesorních a kostimulačních interakcí mezi antigen prezentující buňko u a T- lymfocytem. K rozvoji specifické buněčné imunity je nezbytné optimální cytokinové mikroprostředí. So učasně s aktivací T- lymfocytů jso u aktivovány také B-lymfocyty s výsledným rozvojem specifické humorální imunity. Zhruba po 14 dnech od poškození se v místě zánětlivé re akce stávají dominantní populací právě lymfocyty, které sem migrují pod vlivem řady chemokinů (IP- 10, MCP- 1, Mig, MDC) [8– 10]. Výsledkem této fáze zánětu je eliminace škodliviny a vytvoření imunologické paměti. Po dokončení obranné re akce dochází k útlumu proliferace T- a B- lymfocytů a již nadbytečné buňky specifické i přirozené imunity hyno u apoptózo u [2].

Poslední fází zánětlivé re akce je reparace, jejímž cílem je obnovení tkáňové integrity. V průběhu zánětlivé re akce pronikají buňky imunitního systému do místa poškození za cenu rozrušení mezibuněčné hmoty. K tomu jim slo uží proteolytické enzymy produkované samotnými migrujícími buňkami, ale i fibroblasty a dalšími buněčnými typy [11]. K nejdůležitějším proteolytickým enzymům patří serinové proteinázy, matrixové metaloproteinázy, dále cysteinové a aspartové proteinázy. Bi ologické účinky proteináz jso u rozsáhlé, proto musí existovat jejich přirozené inhibitory [12]. Rozkladem mezibuněčné hmoty dochází také k uvolnění řady cytokinů, které jso u na struktury mezibuněčné hmoty vázány. Na reparaci tkání se podílí jak složky imunitního systému, tak další buněčné elementy, zejména fibroblasty a endoteli e. Podstato u reparace je obnova mezibuněčné hmoty a cévního zásobení. Doba reparační fáze se pohybuje řádově v týdnech [2,13].

Mezibuněčná hmota tvoří podpůrno u tkáň pro buněčné elementy, které se k ní po utají prostřednictvím adhezních molekul. Je tvořena rozmanitými makromolekulami, z nichž nejpočetnější je skupina kolagenů a skupina proteoglykanů s navázanými nevětvenými cukernými řetězci označovanými jako glykozaminoglykany. K méně početným patří elastin, lamininy a fibronektin. Hlavním zdrojem molekul mezibuněčné hmoty jso u fibroblasty. Nejdůležitějším cytokinem stimulujícím synteticko u funkci fibroblastů je TGF β, dále IL‑4, PDGF, EGF, trombin. Opačný efekt mají např. interferon γ či prostaglandin E2, které stimulují degradační aktivity fibroblastů rozkládajících molekuly mezibuněčné hmoty [2].

Nedílno u so učástí reparace je ob-nova cévního zásobení v procesu označovaném angi ogeneze. Angi ogeneze je pozitivně regulována zejména C- X- C chemokiny neso ucími ELR motiv (IL‑8, GRO α, GRO β, GRO γ, NAP2), dále VEGF a bFGF. K negativním regulátorům angi ogeneze patří většina C- X- C chemokinů, které neneso u ELR motiv [14,15].

Nádorové bujení a mechanizmy protinádorové obrany

Nádorové bujení je podmíněno akumulací genetických poruch v buňce, vedo ucí k aktivaci buněčných proto onkogenů a inaktivaci anti onkogenů. Samotná struktura DNA je velmi náchylná k poškození. Může docházet ke spontánní dezintegraci (hydrolýzo u nukleotidů, de aminací) se vznikem zlomů a provázání uvnitř řetězce, k inzerci či deleci nukleotidů s výsledno u změno u smyslu kodonu. Poškození DNA může vyvolávat řada činitelů endogenního či exogenního původu. Z endogenních příčin můžeme jmenovat přítomnost vrozených genetických poruch, dále působení látek vznikajících v průběhu buněčného metabolizmu, např. re aktivní formy kyslíku. Jedná se o nestabilní molekuly s volnými elektrony, které inici ují oxidaci DNA. Z exogenních příčin je nutno jmenovat vliv i onizujícího záření, vliv chemických kancerogenů a infekčních procesů. Poškození genetické výbavy v průběhu života je relativně často u událostí. Proto je existence řady fylogeneticky vysoce konzervovaných opravných sy-stémů genetické informace nutná. Vyšší etáží protinádorové obrany je potom neporušený dohled imunitního sy-stému. Je patrné, že četnost nádorových onemocnění roste s věkem, kdy se zvyšuje počet genetických poruch a slábno u funkce imunitního systému [16]. Dříve se předpokládalo, že ústřední úlohu v protinádorové imunitě hraje specifická buněčná cytotoxická re aktivita. Z dnešních poznatků však vyplývá, že nezastupitelno u roli má rovněž imunita přirozená. Nádorové buňky neso u na svých površích abnormálně sestavené mozaiky molekul, které jso u rozpoznávány receptory buněk přirozené imunity a solubilními složkami přirozené imunity [17]. Nádorové antigeny jso u v buňkách přirozené imunity (zejména v dendritických) zpracovány a poté předkládány ve vazbě na HLA molekuly ve vhodném cytokinovém mikroprostředí a za účasti kostimulačních a adhezních interakcí specifickým T- lymfocytům [5,18,19]. Tyto interakce potom vedo u k preferenčnímu vyzrávání naivních TH0 T- lymfocytů, které se dosud nesetkaly s antigenem, do subpopulace TH1 T- lymfocytů, která je odpovědná za cytotoxicko u specificko u buněčno u re aktivitu namířeno u proti nádoru. Subpopulace TH1 T- lymfocytů vykazuje přímo u nádor likvidující aktivitu prostřednictvím produkce perforinů a granzymů, indukcí apoptózy. Produkcí určitého spektra cytokinů (interferon γ, TNF α, IL‑18, IP- 10) tlumí aktivitu nádorového bujení např. cesto u inhibice angi ogeneze. Za selhávající protinádorovo u imunito u stojí nedostatečnost jak složek přirozené, tak i specifické imunity [2]. Významno u so učástí protinádorové imunity jso u NK buňky (přirozeně cytotoxické buňky), které identifikují nádorové buňky prostřednictvím rozmanitých receptorů. Přirozeně cytotoxické buňky se podílejí na obraně proti nádorům regulačně i efektorově. Nádorové buňky jso u schopny identifikovat především zhodnocením míry exprese molekul HLA I. třídy. Změněná exprese HLA I. třídy je běžným znakem nádorových buněk [20]. Nádorová buňka je zničena cytotoxickými mechanizmy (perforiny, granzymy, indukcí apoptózy). Přirozeně cytotoxické buňky jso u navíc významným zdrojem cytokinů s protinádorovým efektem (interferon γ, TNF α) [21]. Interferony (hlavně interferon γ) jso u molekuly produkované většino u jaderných buněk a mají antiproliferativní, cytostatický a významný imunomodulační účinek. Zvyšují expresi HLA I. třídy na nádorových buňkách, a tím je zcitlivují k působení specifických cytotoxických T- lymfocytů, podporují účinnější zpracování a prezentaci nádorových antigenů, zvyšují celkovo u zánětlivo u aktivitu namířeno u proti nádoru, stimulují fagocytární schopnosti makrofágů, ne utrofily, NK buňky, stimulují vyzrávání T- lymfocytů do subpopulace TH1 a vyzrávání dendritických buněk. Interferony se podílejí společně s řado u dalších cytokinů na indukci apoptózy [22,23]. V protinádorové imunitě se uplatňuje i vliv humorální specifické imunity, a to buď přímým protinádorovým účinkem protilátek, či zprostředkovaně např. mechanizmem na protilátce závislé cytotoxicity –  protilátka obaluje nádorovo u buňku a přes receptor pro Fc fragment imunoglobulinu ji po utá k efektorové buňce s cytotoxicko u re aktivito u [24,25].

Selhání těchto mechanizmů může vést ke vzniku a rozvoji nádoru.

Podíl zánětlivé re akce na vzniku a rozvoji nádorového procesu

Přítomnost zánětlivé re akce v nádorovém prostředí je častým nálezem. Zánětlivá re akce může nádorovému procesu předcházet a významně se podílet na jeho vzniku a rozvoji nebo může být přítomností nádoru vyvolána. Při chronickém zánětlivém procesu je uvolňována řada bi ologicky aktivních látek s genotoxickým a proliferaci stimulujícím účinkem –  např. re aktivní kyslíkové a dusíkové radikály, cyklo oxygenázy, cytokiny, chemokiny, růstové faktory [26,27]. Eti ologi e chronického zánětu může být infekční i neinfekční. Je udáváno, že až 15 % všech tumorů vzniká na podkladě infekce [28]. Přímá so uvislost mezi chronicko u infekcí a následno u malignizací je prokázána např. u infekce HIV, Helicobacter pylori, u infekce některými herpetickými viry, hepatotropními viry [29]. Pozoruhodné je, že úspěšno u eradikací infekce Helicobacter pylori dochází k regresi MALT B- NHL lymfomu jí vyvolaného. Existuje řada dalších neinfekčních činitelů (chemické, fyzikální faktory, a uto imunitní procesy), které indukují chronický zánět s možností nádorové transformace. Typickým příkladem jso u nespecifické střevní záněty či chronická bronchitida při chronické expozici tabákovému ko uři [28]. Pro vlastní nádorové mikroprostředí je charakteristická hypoxi e, která je významným stimulem pro tvorbu prozánětlivých cytokinů (TNF α, IL‑1, IL‑6) a chemokinů nádorovými i stromálními buňkami. Pod vlivem chemokinů pronikají buňky imunitního systému do nádoru.

So učasné poznatky o vzájemném působení nádorových buněk a imunitního systému překvapivě ukazují, že imunitní systém sehrává v protinádorové obraně protichůdné úlohy. Za určitých okolností může zánětlivá re akce, na které se imunitní systém významno u měro u podílí, podporovat růst a invazivitu nádoru [30]. Dominující le ukocytární populací v nádoru jso u s nádorem asoci ované makrofágy, které pocházejí z cirkulujících monocytárních prekurzorů a do nádoru vstupují vlivem chemokinů, zejména MCP- 1 [3]. Optimálně aktivované makrofágy (zejména interle ukinem- 2, interferonem, interle ukinem- 12) [3] by měly vykazovat cytotoxicko u re aktivitu vůči nádorovým buňkám. Za určitých okolností však dochází k opačnému efektu, kdy makrofágy produkované cytokiny podporují růst nádoru, mají angi ogenní potenci ál a usnadňují metastatické šíření. Mikroprostředí nádoru na druhé straně prodlužuje životnost makrofágů, zejména produkcí cytokinů typu koloni e stimulujících faktorů [28]. Další buněčno u populací, ktero u nalézáme v zánětlivém infiltrátu nádoru, jso u den-dritické buňky. Ty jso u obvykle nezralého fenotypu, a mají tudíž sníženo u schopnost stimulovat specificko u buňkami zprostředkovano u imunitu. Tato nezralost je způsobena nedostatkem maturačních signálů či produkcí maturačních inhibitorů v nádorovém prostředí [28]. Pro účinno u protinádorovo u obranu je důležitá specifická cytotoxická re aktivita zprostředkovaná subpopulací TH1 T- lymfocytů. Subpopulace TH1 T- lymfocytů vykazuje přímo u protinádorovo u aktivitu, a navíc produkuje spektrum cytokinů inhibujících angi ogenezi (interferon γ, TNF α, IL‑18, IP– 10). U většiny studovaných nádorů však lokálně převládá aktivita subpopulace TH2 T- lymfocytů, která vychyluje imunitní re akci k humorální odpovědi a k produkci spektra pro angi ogenních cytokinů (IL‑4, IL‑13), či aktivita subpopulace regulačních Tr T- lymfocytů, která produkuje zejména cytokiny TGF β a IL‑10. Obě tyto subpopulace (TH2 a Tr) tlumí žádo ucí protinádorovo u aktivitu subpopulace TH1 T- lymfocytů. Na vychýlení imunitní re akce směrem k TH2 re aktivitě se podílejí rovněž s nádorem asoci ované makrofágy vysoko u spontánní produkcí IL‑10 a TGF β [2]. Zasto upení ne utrofilních granulocytů v zánětlivém infiltrátu je zanedbatelné, obdobné platí i pro NK buňky. Účinek jednoho z nejvýznamnějších prozánětlivých cytokinů, TNF α, není rovněž jednoznačně protektivní v protinádorové obraně. Vysoké lokální koncentrace TNF α sice ničí cévní zásobení nádoru, ovšem chronická produkce nízkých hladin TNF α stimuluje remodelaci a proliferaci stromatu, která je nezbytná pro růst a šíření nádoru. TNF α je produkován opět jak nádorovými, tak stromálními a zánětlivými buňkami [2]. U dalších pluripotentních prozánětlivých cytokinů byl nalezen jejich podpůrný vliv pro růst nádorových buněk –  např. IL‑6 je růstovým faktorem pro hematologické malignity, IL‑1 pro karcinom žaludku [28].

Růst a šíření nádoru jso u spojeny s pronikáním nádorových buněk mezibuněčnými prostory. Proliferující nádorové buňky narušují normální architekturu tkáně. Na rozdíl od normálních zdravých buněk, které jso u udržovány ve své přirozené tkáni prostřednictvím membránových interakcí a lokálním působením cytokinů, se nádorové buňky z těchto kontaktů vymaňují. Pro nádorové buňky je typické, že ztráta adheze k molekulám mezibuněčné hmoty v nich nevyvolává apoptózu v takové míře, jako je tomu u buněk nenádorových. Molekuly mezibuněčné hmoty jso u rozkládány proteolytickými enzymy (především matrixovými metaloproteinázami, serinovými proteinázami), jejichž zdrojem jso u samotné nádorové buňky, ale také buňky nádorového stromatu a zánětlivého infiltrátu. Významným stimulem produkce proteináz jso u tumor nekrotizující faktory a CC chemokiny [28]. Rozkladem mezibuněčné hmoty na rozhraní nádoru a zdravé tkáně dochází k uvolnění řady cytokinů, chemokinů a růstových faktorů, podporujících růst a šíření nádoru. Charakteristickým rysem maligních nádorů je schopnost metastazovat do vzdálených orgánů. Nádorové buňky využívají pro migraci stejné molekulové nástroje (adhezní molekuly, cytokiny, chemokiny, chemokinové receptory) a cesty jako le ukocyty [28]. Podstato u metastatického šíření nádorových buněk je opuštění stromatu primárního nádoru, vstup prostřednictvím adhezních interakcí s cévním endotelem do krevního či lymfatického řečiště a následné zachycení v cílovém orgánu. Pohyblivost nádorových buněk je dána jejich citlivostí k různým chemotaktickým látkám, které působí přes chemokinové receptory na nádorových buňkách, a dále určitým uspořádáním cytoskeletu, které rovněž podléhá vlivu některých chemokinů. Určité typy nádorů vykazují specificitu cílových orgánů, do kterých metastazují. Tato specificita je dána vyšší citlivostí vůči chemokinům a růstovým faktorům, které produkuje daný cílový orgán, zvýšeno u schopností nádorových buněk adherovat k mikrovaskulárním endotelovým buňkám cílového orgánu [31].

Základní podmínko u růstu nádoru je zajištění dostatečného cévního zásobení novotvorbo u cév v procesu zvaném angi ogeneze. Přítomnost a intenzita angi ogeneze je nezávislým negativním prognostickým faktorem většiny solidních nádorů [25]. Neovaskularizace solidních nádorů je stimulována prozánětlivými cytokiny zánětlivého infiltrátu (TNF α, IL‑1, IL‑6), jejichž prostřednictvím je zvyšována tvorba angi ogenních faktorů jako VEGF či TGF α. Významný angi ogenní potenci ál mají také ně-které chemokiny (IL‑8, GRO α, GRO β, GRO γ, ENA- 78). U některých solidních nádorů je možné zjistit zvýšené plazmatické hladiny angi ogenních růstových faktorů (TGF α, VEGF, PDGF β, bFGF) [13,32– 34].

U paci entů s nádorem nacházíme navíc často abnormality v systémové zánětlivé odpovědi, vyplývající ze dvo u odlišných, nádorem zprostředkovaných mechanizmů. Prvním mechanizmem je porucha regulace produkce protizánětlivých cytokinů, druhým je znecitlivění receptorů vysoko u koncentrací produkovaných cytokinů a chemokinů, které v důsledku vede k oslabení systémové imunitní odpovědi [2].

Závěr

Infiltrace nádoru buňkami imunitního systému je častým nálezem. Buňky zánětlivého infiltrátu vstupují do tkáně nádoru pod vlivem řady chemokinů. Tyto chemokiny jso u produkovány jednak nádorovými buňkami, jednak buňkami původní zdravé tkáně, které však pod vlivem nádorového mikroprostředí změnily své funkce včetně spektra produkovaných cytokinů. Buňky zánětlivého infiltrátu také podléhají vlivu nádorového prostředí a jejich původní ochranná protinádorová funkce se stává nedostatečno u. Podmínky, které zánětlivé prostředí v nádoru vytváří, poté moho u podporovat růst a progresi nádoru.

Tento příspěvek vznikl s podporo u grantu vý-zkumného záměru IGA MZ ČR: NR/ 8914- 4.

Seznam po užitých zkratek

EGF Epitheli al Growth Factor

ENA- 78 Epitheli al Ne utrophil Activating- 78

FGF Fibroblast Growth Factor

GRO Growth Related Oncogene

IGF Insuline‑like- Growth Factor

IL Interle ukin

IP- 10 Interferon γ Inducible Protein

MCP Macrophage Chemo attractant Protein

MDC Macrophage- Derived Chemokine

Mig Monokine‑induced by Interferon γ

MIP Macrophage Inflammatory Protein

NAP Ne utrophil Activating Protein

PDGF Platelet- Derived Growth Factor

RANTES Regulated upon Activati on Normal T- cell Expressed and Secreted

TGF Transforming- Growth Factor

TNF Tumor Necrosis Factor

VEGF Vascular Endotheli al Growth Factor

Doručeno do redakce: 14. 12. 2007

Přijato po recenzi: 11. 4. 2008

MUDr. Dagmar Hlávková

www.fnhk.cz

e‑mail: Hlavkova1@seznam.cz


Zdroje

1. Gabay C, Kushner I. Acute-phase proteins and other systemic response to inflammati on. N Engl J Med 1999; 340: 448– 454.

2. Krejsek J, Kopecký O. Klinická imunologi e. Hradec Králové: Nucle us HK 2004: 385– 405, 541– 566.

3. Co ussens LM, Werb Z. Inflammati on and cancer. Nature 2002; 420: 860– 867.

4. Scimone ML, Lutzky VP, Zittermann SI et al. Migrati on of polymorphonucle ar le ucocytes is influenced by dendritic cells. Immunology 2005; 114: 375– 385.

5. Banchere a u J, Steinman RM. Dendritic cells and the control of immunity. Nature 1998; 392: 245– 252.

6. Luster AD. The role of chemokines in linking innate and adaptive immunity. Curr Opin Immunol 2002; 14: 129– 135.

7. Sozzani S, Allavena P, Vecchi A et al. Chemokines and dendritic cell traffic. J Clin Immunol 2000; 20: 151– 160.

8. Adema GJ, Hartgers F, Verstraten R et al. A dendritic- cell- derived C- C chemokine that preferenti ally attracts naive T cells. Nature 1997; 387: 713– 717.

9. Sallusto F, Lenig D, Mackay CR et al. Flexible programs of chemokine receptor expressi on on human polarized T helper 1 and 2 lymphocytes. J Exp Med 1998; 187: 875– 883.

10. Tang HL, Cyster JG. Chemokine Up- regulati on and activated T cell attracti on by maturing dendritic cells. Sci ence 1999; 284: 819– 822.

11. Zijlstra A, Se andel M, Kupriyanova TA et al. Pro angi ogenic role of ne utrophil‑like inflammatory heterophils during neovascularizati on induced by growth factors and human tumor cells. Blo od 2006; 107: 317– 327.

12. Vaday GG, Lider O. Extracellular matrix mo i eti es, cytokines, and enzymes: dynamic effects on immune cell behavi or and inflammati on. J Le ukoc Bi ol 2000; 67: 149– 159.

13. Distler JW, Hirth A, Kurowska- Stolarska M et al. Angi ogenic and angi ostatic factors in the molecular control of angi ogenesis. Q J Nucl Med 2003; 47: 149– 161.

14. Belperi o JA, Ke ane MP, Arenberg DA et al. CXC chemokines in angi ogenesis. J Le ukoc Bi ol 2000; 68: 1– 8.

15. Klener P. Klinická onkologi e. Praha: Galén 2002: 223– 230.

16. Hoeijmakers JHJ. Genome maintenance mechanisms for preventing cancer. Nature 2001; 411: 366– 374.

17. Soloski MJ. Recogniti on of tumor cells by the innate immune system. Curr Opin Immunol 2001; 13: 154– 162.

18. Ca ux C, Li u YJ, Banchere a u J. Recent advances in the study of dendritic cells and follicular dendritic cells. Immunol Today 1995; 16: 2– 4.

19. Pardoll DM, Topali an SL. The role of CD4+ T cell responses in antitumor immunity. Curr Opin Immunol 1998; 10: 588– 594.

20. Moretta A, Bottino C, Vitale M et al. Receptors for HLA class- I molecules in human natural killer cells. Annu Rev Immunol 1996; 14: 619– 648.

21. Kos FJ. Regulati on of adaptive immunity by natural killer cells. Immunol Res 1998; 17: 303– 312.

22. Bukowski RM, Rayman P, Molto L et al. Interferon- γ and CXC chemokine inducti on by interle ukin 12 in renal cell carcinoma. Clin Cancer Res 1999; 5: 2780– 2789.

23. Tsung K, Dolan JP, Tsung YL et al. Macrophages as effector cells in interle ukin 12‑induced T cell-dependent tumor rejecti on. Cancer Res 2002; 62: 5069– 5075.

24. Lukešová Š, Kopecký O. Protinádorová imunitní odpověď. Alergi e 2007; 3: 241– 244.

25. Wang JM, Su S, Gong W et al. Chemokines, receptors, and their role in cardi ovascular pathology. Int J Clin Lab Res 1998; 28: 83– 90.

26. Hofseth LJ, Wargovich MJ. Inflammati on, cancer and targets of ginseng. J Nutr 2007; 137(Suppl 1): 183S– 185S.

27. O’Byrne KJ, Dalgleish AG. Chronic immune activati on and inflammati on as the ca use of malignancy. Br J Cancer 2001; 85: 473– 483.

28. Balkwill F, Mantovani A. Inflammati on and cancer: back to Virchow? Lancet 2001; 357: 539– 545.

29. Kuper H, Adami HO, Trichopo ulos D. In-fecti ons as a major preventable ca use of human cancer. J Intern Med 2000; 248: 171– 183.

30. Wang JM, Deng X, Gong W et al. Chemokines and their role in tumor growth and metastasis. J Immunol Methods 1998; 220: 1– 17.

31. Schoppman SF, Birner P, Stöckl J et al. Tumor- associ ated macrophages express lymphatic endotheli al growth factors and are related to peritumoral lymphangi ogenesis. Am J Pathol 2002; 16: 947– 956.

32. Mudroch C, Finn A. Chemokine receptors and their role in inflammati on and infecti o us dise ases. Blo od 2000; 95: 3032– 3043.

33. O’Byrne KJ, Dalgleish AG, Browning MJ et al. The relati onship between angi ogenesis and the immune response in carcinogenesis and the progressi on of malignant dise ase. Eur J Cancer 2000; 36: 151– 169.

34. Raman D, Ba ugher PJ, Thu YM et al. Role of chemokines in tumor growth. Cancer Lett 2007; 256: 137– 165.

Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařství

Článek vyšel v časopise

Vnitřní lékařství

Číslo 9

2008 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se